† 22. 11. 2010 | kód autora:
Vw9
Nadpis tohoto článku není symbolický. Myslím ho doslova! Před pár minutama jsem zažil to, o čem jsem si myslel že to neexistuje - zažil jsem blesk z čistého nebe! Seděl jsem v pokojíčku u otevřeného okna a něco jsem dělal na počítači. Z okna jsem viděl oblohu. Modrá rozhodně nebyla, bylo trošku zataženo, ale z toho mraku snad ani nemohlo pršet. Když v tom jsem uslyšel obrovský hrom, jako by bouchnul pár desítek metrů od domu. Vyběhl jsem ven, a ani na straně oblohy, kterou jsem před tím z okna neviděl, nebyly žádné extrémní mraky. Ano, mraky byly, ale určitě ne bouřkové. A v tom začalo pršet, jako by někdo zeshora rozprašoval vodu takovým tím rozprašovačem, například na okna. To nebyly kapky, to byly mikroskopické částečky. Hrozně divný déšť, řeknu vám.
Nic podobného jsem nikdy nezažil... Blesk z mraků, které nebyly bouřkové a déšť jako by nademnou někdo rozprašoval vodu Cilitem Bangem...
Zajímavé............
† 22. 11. 2010 | kód autora:
Vw9Dneska nastal ten den, který byl pro mě dříve pouze sen. Úspěšně jsem ukončil základní vzdělání. Dnes jsem si přinesl domů vysvědčení z konce kvarty osmiletého studia na gymnáziu (odpovídá deváté třídě na základce). Když jsem byl malý, tak jsem přemýšlel, jaké to asi bude. Jaké to bude, vycházet ze školy s pocitem, že se do ní už nikdy nemusím vrátit, s pocitem, že jsem právě dokončil základní vzdělání. Příjde mi to jako velký životní mezník, i když jenom takový symbolický. No a dnes ta chvíle nastala. V tuto chvíli už vím, jaké to je. Jaké je to scházet schody vedoucí ze školy a v batohu ten list papíru, s nápisem Vysvědčení. Řeknu vám, nijak extra jsem to neprožíval. Až jsem se sám sobě divil.
Den mi začal naprosto normálně. V 6:25 mi zazvonila na mém mobilu, který je dnes předpotopní šunka, písnička We are the chapions v japonštině. Podrážděně jsem po něm chmátnul a poslepu jsem budíka vypnul. Jako obvykle jsem ještě pět mninut ležel na posteli a zoufale jsem se snažil se probudit. Když jsem usoudil, že už uběhlo pět minut, jsem jako obvykle vstal, šel jsem na záchod, oblékl jsem se, ustlal si postel, vzal batoh a šel na snídani. Unaveně jsem do sebe naládoval snídani a šel si vyčistit zuby. Rychle jsem odbyl ranní hygienu, protože jsem už zase jako obvykle nestíhal autobus. Seběhl jsem zpátky do prvního patra do jídelny, hodil jsem na sebe batoh a šel jsem se ségrou na autobus. Rozdíl oproti jiným všedním dnům byl akorát ten, že jsem třímal v ruce kytku pro Kantovou, naší třídní. Dorazil jsem do školy. Naše třídní přišla - i když jako obvykle s malým zpožděním :) - a my jsme se nahrnuli do třídy. Jak jsem si sednul, zbavil jsem svojí kytku papírového obalu. Jakmile jsem ho sundal, bylo mi jasné, že něco nevyjde :). Kytka měla totiž krásný, červený krepák kolem celého obvodu, a jak byla přes noc ve vodě, tak se ten krepák namočil, a neuvěřitelně barvil. Měl jsem červenou ruku. Říkal jsem si to je ještě dobrý to se nějak přežije. Potom jsem se na kytku podíval znova, a ten krepák z ní upadl. Prostě se ohnul, držel jenom na tom provázku, ale část visela dolů. Polilo mě horko. Nakonec jsem krepák oddělal. Bylo to to jediné co jsem mohl udělat, nicméně z krásné kytky se stal blaf. Prostě byla taková hrozná. Když Kantová dořešila věci typu skříňky a věci z malování, pronesla nějaký proslov. Upřímě řečeno jsem jí moc neposlouchal. Pamatuji si jen, že říkala, že to s náma "nebylo tak hrozný." Krásně jí vyšlo načasování, a jakmile svojí řeč skončila, ozval se ze školního rozhlasu ředitelův hlas. Ředitel měl nějaký problém, a hrozně dlouho říkal do mikrofonu raz dva raz dva. Jako obvykle mu nebylo vůbec rozumět. Nemusel jsem ho ani vidět ale bylo mi jasné, že ředitel má při mluvení do rozhlasu pusu hrozně blízko k mikrofonu a tím pádem v reproduktorech zní šum a není mu rozumět. Jakmile skončil, začala nám Kantová rozdávat vysvědčení. Jakmile jsem uslyšel svoje jméno, tak jsem sebou úplně nesmyslně trhnul a vyskočil jsem. Vůbec nevím proč, ale muslo to vypadat divně . Došel jsem k ní, potřásli jsme si jako obvykle pravicí, já jsem jí dal kytku, ona mě vysvědčení, a tím pro mě skončilo základní vzdělání. Vysvědčení mě hrozně mile překvailo. Ze čtrnácti předmětů jsem měl jenom čtyři dvojky. Jinak jsem všechno uhrál na jedničku. Věděl jsem, že špatný známky nedostanu, ale jenom čtyři dvojky...? To mě opravdu mile potěšilo. Dokonce jsem měl pochvalu ředitele školy za reprezentaci školy v chemii (vyhrál jsem totiž okresní kolo chemické olympiády a v krajském kole jsem byl 8.-9. - měli jsme stejný počet bodů). Dokonce jsem třetí nejlepší student ve třídě. A dokonce jsem dostal tři kila od SPG. Nejlepší byl Pavel, který měl samé jedničky. Sice to nechápu a trošku mu i závidím, ale přeju mu to. On škole musí věnovat vážně spoustu času, je hrozně inteligentní a co nechápe, to se naučí nazpaměť. Takže samé jedničky má určitě zaslouženě. Jo a abych nezapoměl, dostal pět kilo. Druhá nejlepší je naše Pešulka. Nemám jí moc rád, přijde mi primitivní. Taky je hrozně chytrá, ale prostě. Má asi dvě nebo tři dvojky. Dostala čtyři kila. Ale to je jedno. Po rozdání vysvědčení jsme šli se spolužákama na zmrzlinu. Já a Honza jsme se s ostatníma moc nezdrželi, šli jsme na vlak. On jel domů, a já do Prahy na oční. V té Praze to bylo zajímavé. Vlak přijel na nástupiště v 09:59. Doběhl jsem na Senovážné do optiky. Chvilku jsem čekal frontu, a pak mě dokotorka vzala. Pokecali jsme o vízu, prohlídla mi oči, změřila zrak a napsala další balení kontaktních čoček. Sekretáře jsem poprosil, jestli by čočky nebyly už ve čtvrtek, protože v pátek odjíždím na Sázavu. On zatelefonoval do té firmy, zaptal se, a prý že jo, že ve čtvrtek by být měly. Když jsem v optice skončil, rozeběhl jsem se na Masaryčku. A stihl jsem vlak v 10:15! Jamile jsem skočil do vlaku, uslyšel jsem pískat průvodčího. Dneska to bylo víc o prsa než normálně . Měl jsem z toho hroznou radost. Za čtvrt hodiny dojít na Senovážné do optiky, tam být deset minut a doběhnout zpátky za 2,5 minuty na Masaryčku... Podle mě je to výkon .
Přijel jsem z Prahy domů, chvíli jsem hrál na kytaru, povídal si se spolužačkou na icq a šel jsem vykopat na zahradu jeden pařez po smrku, který táta pokácel. Nebyl moc velký, ale byla to fuška. A jakmile přijeli rodiče z práce, jeli jsme do McDonaldu, pozvali nás za vízo . Dal jsem si tam McChicken menu, tři Chicken burgery a zmrzlinu. Najedl jsem se vážně dosyta .
Tak takhle vypadal můj (NE)normální den.................
Jelikož už mě tlačí čas, a jelikož je tenhle článek mnohem delší než jsem plánoval, budu končit.
Zdar
† 22. 11. 2010 | kód autora:
Vw9Hm... Takže ahoj? :)
Hele je to poprvé co píšu blog, tohle je můj první článek. Vím, není to vůbec nic moc, ale pochopte to... Časem se to třeba zlepší...
Moje jméno jest Martin a je mi patnáct let.
Co se týče blogu... Pamatuju si to jako včera, co právě vypukla blogománie. To jsem ještě odebíral Ábíčka . Prostě blogy byly hity, každý druhý měl blog, každý blogy prohlížel... Zkrátka - letělo to. V tu dobu mě to nějak nechytlo. Neměl jsem potřebu to zkoušet, nelákalo mě to, neměl jsem o čem psát (teďka ale asi taky nebudu mít o čem psát, takže to je jedno ). Pak vlna blogování přešla, ábíčka se přeorientovaly na skejt, snowboard a počítačový hry, to mě naštvalo, tak jsem ho odebírat přestal. Potom bylo po blogách nějak ticho, a to je vlastně až doteď. Alespoň mě to tak příjde. K tomu, abych si svůj vlastní blog založil, mě přinutilo... ...ani nevím. Prostě jsem se nějak rozhodl. Nedávno jsem byl na blogu solužačky, která ho má náhodou moc hezkej, zalíbilo se mi to, ... Ale kvůli tomu to nebylo. Právě teďka mám tu potřebu si to zkusit . Možná že mě to taky za týden přestane bavit... Uvidíme... Každopádně to bude zajímavé. Přinejhorším blog smažu a bude po ptákách .
Takže to by bylo pro začátek asi tak vše.
Tož nazdar
